Běžné trable multikulturního Berlína o nichž se nemluví

Mluví se o něm jako o vzoru pro budoucí Evropu, ale jaká je jeho reálná tvář? Na Velikonoce 2018 jsem se vydal do centra Spolkové republiky Německo. A zde píši o tom, co jsem tam zažil.  

Každý člověk žije v nějaké informační bublině, ať chce nebo ne. Z počátku ji tvoří naši rodiče. Později učitelé, skupiny a jedinci s nimiž komunikujeme. Též nesmíme zapomínat na média a sociální sítě. Jsme obklopeni vším možným, co nás fakticky i emočně ovlivňuje. Nic se ale nevyrovná tomu, když my sami se staneme nositeli zkušeností, které nebyly těmto faktorům vystaveny. A o nich bude tento článek.

Vystupuji na nádraží Südkreuz. Zde se setkávám se svou drahou polovičkou, s níž vyrážím do Kreuzbergu, který se nachází na samé hranici bývalého východního a západního Berlína.

BERLÍNSKÉ METRO

První rozčarování z tohoto velkoměsta přichází už v samotném metru. Čekal jsem soupravu, která moderností zahanbí jakoukoli pražskou veřejnou dopravu. Výsledek? Špinavé vagóny jako připravené na historický film z devadesátých let s ošklivým potiskem Braniborské brány a plastem kam se podíváš.

Linky Metra nejsou tak srozumitelně označeny jako v našem hlavním městě, ale když se člověk snaží, špatně nastoupí jen jednou a hned další zastávku se vydá správným směrem. Až na výjimky jezdí doprava pravidelně (co jsem zažil), má partnerka ale toto pozitivum chladí verdiktem, že minimálně pro autobusy jsou jízdní řády jen přebytečnou informací, která může i nemusí platit.

Nástupiště metra působí jako dějiště krimifilmu, které čeká na vraždu. Špinavá podlaha, posprejované kachličkové zdi, reklamní poutače, z nichž některé jsou poničené vandaly a odpadky se válejí v kolejišti i po zemi okolo. Zvláště v noci bych se kupříkladu na takové stanici Kottbusser Tor či Prinzenstrasse bál čekat bez neprůstřelné vesty a dvěma zbraněmi v každé ruce. Jestli někdo říká, že je Berlín bezpečným městem, zřejmě zde byl pouze spěšně.

Svůj první zápis do notesu činím právě na zastávce metra Kottbuser Tor. Během čekání na další spoj zažíváme hádku muslimského gangu, který na sebe turecky řve přes celé nástupiště. Většina lidí na vzniklou situaci ani nijak nereaguje. Možná běžná reakce veřejnosti či denní chleba tohoto místa.

Jiná zastávka: Neukölln, ten samý den, když vrcholí dopravní špička. Vstupujeme do již plného metra. Za námi se mačkanice účastní i pětice mladíků arabského vzezření s plnovousem na tvářích (zřejmě salafisté). Jeden pochybuje, že se do soupravy dostanou. Druhý mu na to odpovídá: Řekni “Inšalláh”, tedy v překladu něco jako “pros Alláha”. V Berlíně se silnou muslimskou komunitou určitě nic vážného. Zvolat toto v plném pražském metru, asi by mladíci byli rázem v soupravě sami.

ŽIDOVSKÁ RESTAURACE FEINBERG’S

S přítelkyní poté absolvujeme večeři v židovské restauraci Feinberg’s, která se stala známou v prosinci 2017, a to díky pánu, který před kamerou napadal židy s tím, že by toto prostranství měli opustit. Široká veřejnost pohoršená silnými antisemitskými slovy na to reagovala opačně a podnik začala ve velkém navštěvovat. I my jsme se tedy připojili a výborně se zde najedli. Pokud tedy plánujete v Berlíně návštěvu nějaké dobré restaurace za dobrou cenu, podnik Feinberg’s na adreseFuggerstraße 35, vám mohu vřele doporučit.

Nicméně ani dobré jídlo nezakryje pachuť faktu, že v zemi, která se snaží působit multikulturně, právě multikulturní politika selhává a židé jsou díky svému původu napadáni. Zejména je tomu tak ze strany arabských spoluobčanů. Případy takovéhoto antisemitismu, který se odehrává zejména mezi mládeží na berlínských školách, se v posledních letech povážlivě množí. Zodpovědní ředitelé škol či většina politické scény však jen krčí hlavou, přičemž například prohlašují, že “všechny pedagogické snahy o toleranci a výchovu ke světu otevřenému postoji se zdají být neúčinné” (představitelka Zelených v berlínském okrsku Tempelhof Martina Zander-Rade). Jeden případ za všechny: na škole v berlínské čtvrti Tempelhof, bylo židovské děvče opakovaně napadeno muslimskými spolužáky, kteří útočili s odůvodněním, že dívka “nevěří na Alláha” a že “nevěřícím patří smrt”. Pokud tedy mají židé v Německu ještě v co doufat, tak snad jen v to, aby v budoucnu nenastala druhá Šoa.

ZASTÁVKA METRA PRINZENSTRASSE

Celý na poznatky bohatý den pak ukončuji příhodou na další zastávce metra Prinzenstrasse ve 21:03 hodin. Při otevření dveří k nám náhle doléhá zvuk končící hádky mezi dvěma muži: Němcem a Arabem. Padají přitom slova o proklínání přistěhovalců a imigrantů. Ani dosavadní německá společnost, zdá se, není nadšena příchodem “nových Němců”, což je termín používaný německou vládou k označení obyvatel s migračním pozadím.

Nicméně i ti noví Němci se aktivně politicky angažují, což si prakticky dokáži další večer v Berlíně. Zhruba v osm hodin na Hermannplatz vidím dvacet až třicet Arabů, kteří aktivně protestují proti politice Izraele s transparenty hlásající svobodu pro Palestinu a Palestince zavřené Izraelem do vězení za teroristickou činnost. Tuto skupinku pak dále obklopuje několik jedinců s kamerami a fotoaparáty, kteří dle vzhledu ani nepatří k žádným novinám či médiím a s demonstranty vedou klidnou debatu. Na to vše dohlíží čtyři policejní auta s muži zákona uvnitř.

BYDLENÍ V KREUZBERGU

Nocuji v Kreuzbergu, který se během Velikonoc stává mým druhým domovem. I zde se však setkávám s praktickými těžkostmi, kterým nájemníci v této oblasti musí čelit.

Jak píši výše, během dne jsem se na zastávce Kottbusser Tor setkal s hádkou muslimského gangu. Tato zastávka se nachází přímo v srdci Kreuzbergu. A právě muslimský gang si vybírá místní nájemníky bydlící v přízemí k opakovaným loupežným návštěvám, kdy se přes balkony dostává do jejich bytů a okrádá je o cennosti. Takto mi během mého pobytu byly sděleny hned dva kriminální případy z posledního týdne. U prvního došlo k uloupení peněženky s hotovostí a drahých hodinek. U druhého (který se odehrál snad jen den před mým příjezdem) však pachatelé byli vyrušeni a dali se na útěk.

Pod vlivem těchto informací jsem samozřejmě začal mít o svou partnerku strach. Berlín totiž rozhodně nepřipomíná moderní a bezpečné město, za které jej mnozí považují. Jakoby zažíval jakousi regresi do nebezpečnějších dob. Bohužel, tak to na mě působí. Pokud je to jen má iluze, jsem jedině rád, že je skutečnost jiná.

NEDĚLNÍ VELIKONOČNÍ BOHOSLUŽBA V BERLÍNSKÉM DÓMĚ

Původně jsem zamýšlel, že celou tuto podkapitolu změním na samostatný článek, nicméně patří k všednostem, které jsem v Berlíně na Velikonoce zažil. Navraťme se zpět k úvodu tohoto článku. Ano, ten odstavec o informační bublině. Protože my se na jednu takovou právě zaměříme.

U nás v Česku nemá církev silnou politickou moc. Teoreticky to platí i v Německu. Jenže oproti naší zemi má církev v Německu mnohem více posluchačů, čímž je informace touto institucí řečená daleko poslouchanější a diskutovanější, než by tomu bylo u nás. Poněvadž se dnes německá církev drží soudobé politiky Vatikánu, kterou by mnozí naši občané označili oblíbeným sloganem: vítači, sluníčka či kavárníci, vypadají kázání v německých kostelích tak, jak vypadají. Já se v tomto pojmenování raději kloním k termínu nová levice.

Nová levice razí politiku korektnosti, ideu toho, že musíme být otevření nejen sami k sobě, ale ke všem, kteří k nám přijdou a požádají nás o pomoc, na kterou jsme povinni kladně odpovědět. Jde o přesný protiklad jiného radikálního směru: ultrapravice, která hlásá jeden národ, jeden typ občana a vše odlišné pryč.

Ihned sdělím, že se nepovažuji za radikála nové levice ani krajní pravice. Jasně jsem se proti těmto silám v minulosti vymezoval a nemám potřebu tento svůj postoj měnit.

Můj pobyt v Německu však byl o praktickém seznámení se s onou novou levicí. Ve chvíli, kdy jsem v úžasu přicházel do té krásné historické budovy známé jako Berlínský dóm (jenž je evangelický, nikoli katolický, jak k tomu text výše může svádět), jsem si nepřipouštěl, že se má hodina v kostele protne s politickou agitkou. Netušil jsem, že pod těmi freskami, obklopen desítky uměleckých děl, která zbudovali dávní evropští umělci, si vyslechnu kázání kazatele, které si ještě nechám raději partnerkou dvakrát vyložit, než mu plně uvěřím.

Abychom ale dané kázání pochopili, musíme se trochu přesunout zpět v čase. V německém městě Essen funguje charita Essener Tafel, která zadarmo rozdává jídlo potřebným. Její klientelu primárně tvoří staří lidé v nouzi.

Jednoho dne do fronty na jídlo přibylo početné množství imigrantů. Tak došlo k situaci, že na staré lidi již nic nezůstalo. Organizace si samozřejmě nemohla dovolit začít vařit více jídla zadarmo, a tak přistoupila k tomu nejlogičtějšímu kroku: imigranti dostali zákaz vstupu, aby staří měli co jíst.

A tím se nyní dostáváme ke zmíněné velikonoční bohoslužbě, kde kazatel celou tuto událost připomíná. A pohoršuje se nad faktem, jak charita mohla zakázat vstup těm, kteří její péči zrovna potřebovali.

Skandál charity v Essenu tématizuje starozákonním příběhem ženy Hany, která nemohla mít děti, a tak se cítila odstrčená a nechtěná. Podle daného kazatele jsou uprchlíci jako daná dívka Hana. A v zemi, která je tak bohatá jako Německo, by se žádní lidé, ani tedy uprchlíci neměli cítit odstrčeni. A to ani při rozdávání jídla. Dále se pak kněz pohoršoval nad tím, že se vůbec taková diskuze může v tak vyspělé zemi vést.

To jako vážně? Říkám si pro sebe. A co třeba diskuze o tom, že se v poslední době stalo běžné napadat židy pro jejich víru. Co restaurace typu Feinberg’s? Kde je tady to poučení o dívce Haně?

Závěrem kazatel odbočuje k Martinu Lutheru Kingovi, konkrétně k jeho dopisu, ve kterém Luther říká, že by se bohatý kapitalistický svět měl dle socialismu povinně rozdělit s chudými, aby se necítili odstrčeni. Právě jako dívka Hana.

Pokud vás jeho proslov zajímá více, přikládám na něj odkaz k prostudování.

http://www.berlinerdom.de/component/option,com_docman/task,doc_details/gid,2435/Itemid,86/lang,de/

Přiznávám, že jsem za svůj život viděl a slyšel nemnoho mší (a ještě méně evangelických). Pojetí této patřilo k těm lépe organizovaným s nějakým současným obsahem reflektujícím dnešní dobu. To u nás není samozřejmostí. Bohužel se však zde tento současný obsah hodně překlápí na stranu politické agitky o tom, kam mají lidé a organizace morálně směřovat. Na jednu stranu jde jistě o chválihodný úděl. Na stranu druhou si musím pokládat otázku, zda pro samou morálku pro druhé nezapomíná Německo i na morálku vůči sobě samému. A to je myslím hlavní myšlenka, kterou si nejen ze mše, ale i z celého svého krátkého berlínského pobytu odnáším.

ZÁVĚR

Co říci závěrem? Přijel jsem do Německa jako člověk, který očekával onu západní vyspělou společnost, o níž se tolik pěly ódy. A co jsem našel? Hlavní město, kde jistoty - u nás tak běžné - zde nejsou samozřejmostí. Je to multikulturní svět, kde se střetávají a žijí pospolu různé národnosti. Jako v Babylonu, kde se každý snaží najít s každým společnou řeč. Jenže realita ukazuje, že najít jí není snadné a ne všichni o to stojí. A tím vznikají problémy. Sice malé, ale přibývá jich. Byl jsem u pár takových. A jen doufám, že pro samou snahu nikoho neodstrkovat, Berlín a Německo neodstrčí to nejdůležitější, co dnes má (či mělo)... svou vlastní válkami a dlouhou historií vybudovanou národní duši. Po návratu mám totiž trochu obavy, že s těmi všemi arabskými obchody, rychloobčerstveními s kebaby a zahalenými ženami, o ní pomalu ale jistě přichází.

články na podobné téma:

Evropa VS. Imigrační krize, třetí rok - Belgie

Bezpečnost pro imigranta? Nebo bezpečnost pro stát?

Syřany do východní Evropy po vesnicích

Skeptická Česká republika VS pozitivní Evropská unie

Muslimové v Evropě: současná náboženská a kulturní problematika očima vybrané historie

Jak multikulturalismus vysává Evropě duši