Evropa včera, dnes a zítra: Aneb co náš kontinent zřejmě potká

Evropa vždy byla jako sud střelného prachu. Asi to ani nevnímáme, ale jako Evropané žijeme v naprosto úžasné a málokdy v minulosti prožívané době. 

Minimálně dvě generace tu dnes mohou vyrůstat bez jakékoli absence hrozby z otevřeného válečného konfliktu. Co to říká o naší budoucnosti? A jaká asi bude? Pro tuto odpověď nyní absolvujeme krátkou cestu časem, abychom si řekli: 1) co ovlivňovalo naši budoucnost v minulém století. A za 2) Co nás na základě této minulosti může čekat v budoucnu?

Ať chceme nebo ne, všichni z něčeho vycházíme a někam směřujeme. To je platné jak pro lidi, tak pro stát. Než roku 1914 vypukla první světová válka, vědělo se, že se válečné konflikty rozhoří. Evropa byla vždy plná různých válek. Hrály důležitou politickou úlohu v získání vlivu nad tehdejším světem. USA se starému kontinentu nemohla rovnat a Rusko byla zaostalá země, která měla problémy sama se sebou.

Jen si to vezměte.... Evropské kolonie v Africe a Asii. Britové ovládají světová moře a oceány. Němci zase vládnou průmyslu. Jak je možné, že v takto nastaveném světě se vše za pár desetiletí zcela rozpadne?

Odpovědí je politika. Francie dlouhé roky měla spadeno na Německé Alsasko-Lotrinsko, které prohrála ve válce roku 1870. Zároveň se ale po daném konfliktu ocitla v izolaci, neboť Německo a Anglie se navzájem podporovali. Jelikož válkami se v Evropě řešilo kde co, Francie si co nejrychleji zjednala podporu u Ruska s nímž roku 1894 vznikla tzv. Dvojdohoda. K nelibosti Německa, které by tímto muselo v případné válce bojovat na dvou frontách. Tohoto strachu se již německé císařství nikdy nezbaví. Naopak problém ještě vyeskaluje na počátku 20. století. Kvůli modernizaci německého vojenského loďstva a vůbec celkové militární politice nastavené novým císařem Vilémem II., se cítí být tímto krokem ohrožena námořní velmoc: Anglie. Ta se roku 1907 přidává k Francii a Rusku, čímž vzniká Trojdohoda a Německo se ocitá v politické izolaci. Podhoubí pro Velkou válku je tak přichystáno.

Odpoutejme se nyní od politiky a přesuňme se do roku 1918. Tehdy Velká válka skončila a svět byl v šoku. Ta skvělá technologie, výdobytky civilizace, které jí měly zaručit šťastné a klidné fungování se otočily proti ní a zdecimovaly celý kontinent. Jenže ještě horší následky zůstaly v hlavách těch, co tento konflikt přežili. Viděli nevyslovitelné hrůzy, prožili roky v bahně s tím, že se již domů nemusí vrátit. A pak roku 1919 přišla Pařížská mírová konference, která německou stranu naplnila hořkostí nespravedlivého míru. Vždyť válka byla ukončena na území mimo ta Německá. Strany Trojdohody nemusely dobývat jejich města a vesnice. Bylo jasné, že válka, která měla ukončit všechny války vyvolala další konflikty, jenž utvoří budoucí směřování Evropy.

Máme tu tedy rozdělenou společnost, kterou spojuje zkušenost z prodělaného válečného konfliktu. Jedni co vyhráli již válčit nechtějí a razí politiku appeasementu. Ti co válku prohráli, tak cítí křivdu a derou se postupně k moci, aby to špatné napravili. Toto konání je patrné hlavně u bývalých německých vojáků, jejichž konání a pohled na svět prodělaná léta 1914-1918 nejvíce ovlivnila. Nejradikálnější se dokonce nebojí jít do konfliktu nového. Prohráli, a tak nemají co ztratit. Taková společnost byla přímo určena pro zrod někoho jako byl Adolf Hitler. On nejen, že prohranému národu řekl, že je výjimečný a předurčen vládnout světu, ale i lidi přesvědčil, že za prohranou válku nemohou oni, ale jiní. Například komunisté a židé. Dostal německý národ zpět na výsluní, dal mu svou hrdost a ve světě, který nyní nechtěl válku za každou cenu, začal sám válkou vyhrožovat. A samozřejmě, že sklízel úspěchy. A to zcela bez boje. Pro názornou ukázku nemusíme chodit daleko.

Vezměte si celou záležitost s naším pohraničím. Samotný Beneš avizoval, že je ochotný se určitých území s Německou menšinou vzdát. I to jistě pak hrálo svou roli při Mnichovské dohodě, která byla o nás, bez nás. Tato dohoda je vůbec jakýmsi krásným příkladem prohry těch, kteří roku 1918 slavili vítězství ve Velké válce. I teď, v roce 1938 se slavilo zachování míru. Neville Chaberline byl přivítán jako hrdina. Skutečnost ale byla o dost horší. Slavilo se oddálení války na úkor jejího delšího a krvavějšího průběhu s o dost více mrtvými na těch stranách, co Mnichovskou dohodu podepsali. To ale v tu dobu nikdo nevěděl. Německo roku 1938 ještě na válku připraveno nebylo. Jakmile získalo Sudety, realizovalo zbytek plánu zničení Československa a hlavně získání československé zbrojovky Škoda, díky které v září roku 1939 nebylo v Německu armády, která by nevlastnila nějakou zbraň či munici z této naší firmy. Mnichovská dohoda tedy z roku 1938 je i podpisem prohry Evropy jako celého kontinentu, který dosud byl velmocí, ale již roku 1945 toto privilegium padne do rukou USA a SSSR.

Po konci druhé světové války Evropa přestane být svým vlastním pánem. Vzdá se kolonií i touhy ovládat svět. To vše ve jménu zkušeností, které jí dalo pouhých 31 let.

Dnes, v roce 2020 je to již 75 let od konce tohoto krvavého konfliktu. Pamětníci vymírají a místo nich tu máme nové generace, které vyrostly v područí buď Sovětského svazu nebo demokratickém bloku západní Evropy, na kterou měla vliv zase jiná velmoc: USA.

Dnešní Evropa již válku minimálně po dvě generace nezažila a zažít jí ani netouží. Své cíle dosahuje skrze politiku, ekonomiku a diplomacii. Investice do armády je pro evropské státy pomalu jako vyhodit peníze do záchodu a současná válka příběhem z dávných dob, který se nás dnes již netýká, protože tyto konflikty se odehrávají v méně vyspělých zemích: v Asii a Africe a zájem o ně nechť má pouze velmoc, která si potřebuje tento status udržet.

Evropa je dnes vojensky pasivní zemí a tento trend zřejmě bude pokračovat i v budoucnu.

Co ale dnes prochází změnou je vývoj v rámci národností. Během druhé a po druhé světové válce hrál svou roli příklon k určité národnosti. Za války nebyli pohodlní židé. Banderovci zase ve jménu samostatné Ukrajiny pronásledovali Poláky a další menšiny. U nás se zase z pohraničí vysidlovali Němci. Dneska ale otázka národnosti jakoby v některých zemích byla pomalu tabu. Menšiny jsou vítány a zakládány. Dokonce je tato nová politika doporučována i nadnárodně.

V současné Evropě není tolik lidí, co by pamatovali válku, ale je tu stále dost lidí, co pamatují jednotný národ. Proč mají spolu Češi a Slováci tak skvělé vztahy? No protože byli vychováváni desetiletí jako příslušníci jednoho státu, který se navíc rozdělil mírovou cestou. Proč členové V4 jsou tak v opozici proti západním státům jako Německo či Francie? Protože jejich politiku tvoří národy, které si prošly totalitou a jejich životy řídily stát skrze loutkovou vládu. Západním státům je ale tato historie východu ukradená.

Budoucnost Evropy tedy spíše než nějaký otevřený konflikt utvoří vnitřní vztahy v ní samé. Východ a západ se začal opět oddělovat. Jen tentokrát místo Dohody či Spolku tu máme tzv. zdravé jádro EU a V4, která si politiku Evropské unie představuje jinak. Ti jedni idealističtí vidí budoucnost Evropy spíše federativně, složenou z multikulturního společenství, které bude v míru koexistovat. Ti druzí mají opačný názor. Tedy Evropu konfederativní, kde každý stát si hraje na svém vymezeném písečku s vlastními pravidly a zákony, do kterých mu ostatní nebudou kecat ať bude daný státní útvar sebeméně či více demokratický.

Tyto dva pohledy budou v blízké budoucnosti rozhodovat o politice současné Evropy, dokud z ní nevykrystalizují problémy nové. A na ty už je hlavně ze strany západu zaděláno. V důsledku migrace a realizace konceptu multikulturní politiky, vyrůstá v Evropě generace, která se necítí být svázaná s evropskou historií, ale tou mimoevropskou. Tato generace se nezačleňuje do současných evropských sociálních struktur a bude je tedy chtít radikálně měnit. Tato změna samozřejmě nebude probíhat se souhlasem původních obyvatel starého kontinentu. Problémy lidí se přetaví v problémy politické a do dvou či tří generací opět budeme připomínat sud s prachem. Tentokrát ale ne státy mezi sebou, ale státy uvnitř sebe. A podle toho, jak tyto vnitřní boje skončí, utvoří se Evropa nová, která zřejmě opět začne pak zápasit mezi sebou. Protože už nyní východ a západ nekráčí po stejné cestě.