Spasení aneb smrt očima našich předků
Vše, co se jednou rodí, jednoho dne také zemře. Neodvratnost konce patřilo v dobách našich předků k samozřejmostem lidského bytí. Současná doba odsouvá naši smrtelnost do ústraní, a tak mnozí z nás si mohou připadat, že se jich smrt a rozklad netýká.
V tomto článku si řekneme, jak vypadala podoba ideální smrti, a kdo se dle našich předků mohl dostat do nebe. Jak zjistíte, podoba a pohled na to co dotyčné po smrti čeká, byly například v raném novověku docela odlišné od našich současných představ.
Celý článek by nevznikl nebýt knihy Marie Koldinské: Každodennost renesančního aristokrata. Právě z ní bereme poznatky, z nichž skládáme tento text.
Současná demokratická společnost zpravidla chápe nebe (tedy ti co v něj věří) jako místo, kde jsou si všichni rovni. Kde nikdo nepocítí strádání a bolest a všichni tam společně koexistují ve vzájemné pospolitosti. Pobožní pak dodají to nejdůležitější, že jde o místo, kde budou věčnost sdílet v Boží přízni.
V dobách, kdy ještě naše země nebyla demokratická a nazývala se královstvím, byl pohled na nebe v některých bodech naprosto odlišný od toho našeho. Existovala hierarchie, na jejímž vrcholu byl Bůh a Ježíš Kristus. Právě k němu se upínaly prosby celé řady umírajících.
A právě umírání je velice zajímavé téma. Ideální smrt totiž měla určitou formu, kterou umírající měl podstoupit. A to umírat v kruhu nejbližších a nejmilovanějších (nikoli sám). Mít vyřešené veškeré pozemské záležitosti, a pokud jste byl katolík, vyzpovídal jste se duchovnímu a poté přijal svátost oltářní a poslední pomazání. Pokud jste byl evangelík, oddával jste se do svého skonu v přítomnosti duchovního modlitbám. Tak jste umíral s jistotou, že po smrti vás čeká ono vytoužené spasení. A vidina ráje samozřejmě utvářela i poslední slova umírajícího pro své blízké. Ty v současné době mohou mít podobu sounáležitosti s milovaným i po smrti. Opětovné shledání se na druhé straně a sdílení věčnosti pospolu. To je ale na hony vzdáleno tomu, jak to viděli naši předci.
Tehdejší pobožnost dávala poslednímu rozloučení docela jinou podobu, jako například vzkaz umírající Markéty Zajícové z Minstrberka svému choti Janu Zajíci z Házmburka, který si její údajná poslední slova zapsal do svého deníku.
„Nu, muoj nejmilejší pane, již od vás beru odpuštění a děkuji vám, že ste na mne ráčili všech těchto let třiceti a některé laskavi býti a manželsky se mnú nakládati. Račiž Pán Buoh vaše hojná býti odplata zde na zemiv dlúhém a dobrém zdraví i s našimi milými dítkami a po smrti v životě věčném. Protož abyšte všickni přístojící i vy, muoj milý pane, to znali, že již beru sobě jiného manžela, kteréhožto znamení jeho nevinné smrti tuto objímám. Ten bude muoj manžel na věky. S tím vás žehnám, tělo zemi poroučím a duši tomuto mému milému ženichovi.“[1]
Poroučení své duše Ježíši patřilo zřejmě do typických podob představ života po smrti. Vždyť již během života pozemského v korespondenci Anny Salomeny Hradišťské z Hořovic nalezneme upřímné vyznání horoucí lásky k jejímu choti: Heřmanu Černínovi z Chudenic, které má podobu vyznání lásky nejprve Bohu a teprve až poté svému muži.
Soudobá společnost by takové vzkazy mohla chápat urážlivě, ovšem minimálně v dobách konce renesance a počátku baroka šlo o typickou a upřímnou podobu vyznání lásky druhé osobě.
Religiozita upřímně prožívaná patří k neoddělitelným podobám života našich předků. My dnes pochybujeme, jestli Ježíš či Bůh vůbec existuje či existoval. Tehdejší společnost to ale brala s naprostou samozřejmostí a maximálně pochybovala o tom, jestli jejich soudobá společnost správně vykládá písmo svaté, které bylo pro ně jasným důkazem pravosti samotné víry.
Sama smrt měla mít podobu společenskou (přítomnost rodiny) a duchovní (modlitba, poslední pomazání). Ovšem samozřejmě nemohlo k této podobě smrti docházet vždy.
V roce 1571 otřásla Českým královstvím vražda rytíře Ludvíka Loreckého ze Lkouše a jeho dvou synů rukama vlastních poddaných. Tento typ násilné smrti měl v tehdejší době daleko horší důsledky, než vražda dnes. Oběti vraždy se totiž nedostalo posledního pomazání a vyzpovídání z hříchů. Zemřeli nepřipraveni a jejich duše tedy neměla moc šancí na spasení. Trest za to tedy musel odpovídat provinění (což samozřejmě obnášelo i odstrašující příklad pro poddané, aby věděli, co se stane, když ublíží svým pánům). A když pachatele nakonec dopadli, zakusili všechny hrůzy, které tehdejší raně novověká společnost nabízela. Trhání nehtů i článků prstů rozžhavenými kleštěmi, nařezávání kůže a její stahování zaživa v místech kde to neohrožovalo na životě popraveného (záda), pomalé upalování, narážení na kůl, vplétání do kola a čtvrcení zaživa.
Další zajímavý extrém z našeho současného pohledu panoval kupříkladu u smrti novorozenců.
Dětská úmrtí byla ještě před pár set lety naprostou samozřejmostí. A lidé si je vykládali (stejně jako ostatní aspekty života) Boží vůlí. Patřilo k tehdejšímu životnímu koloritu, že okamžik zrození patřil k těm napínavým momentům života, kdy se rozhodovalo o životě matky i dítěte. Ale ani po narození neměla novorozeňata vyhráno. Spasení je čekalo jen v případě, že se dožili křtu. Pokud ne, čekal je limbus. Tedy místo, které nepatřilo k ráji, ale kde děti mohli spokojeně žít bez bolesti a strádání vedle sebe. Nešlo o peklo, ale ani o nebe.
Když roku 1643 porodila manželka Bernarda Ignáce z Martinic syna Ferdinanda Jaroslava, jeho otci se zdálo, že novorozeně je moc slabé a do křtu nepřežije. Využil tedy své zkušenosti kanovníka a dítě vlastnoručně pokřtil. Když pak skutečně zemřelo, mohli se jeho rodiče alespoň utěšovat vírou, že učinili pro jeho spasení maximum možného.[2]
Prostě, jak jsme již v úvodu řekli, smrt očima našich předků byla samozřejmou součástí života, ale také byla prožívána mnohdy odlišně pro svůj náboženský rozměr. Jak přesně se již dnes můžeme skrze tehdejší písemnosti domnívat a této skutečnosti maximálně přiblížit. Faktem zůstává, že sama smrt je odrazem způsobu života, který tehdy naši předkové vedli. Života daleko více nábožensky aktivního, který utvářel i jejich názory na okolní svět, který my dnes vnímáme zase v jiných kontextech.
autor: Ondřej Bezouška
korekce: Kateřina Běhanová
[1] Jaroslav PÁNEK (ed.), Paměti českého šlechtice z poloviny 16. století. „Sarmacie“ Jana Zajíce z Házmburka, FHB 14, 1990, s. 66.
[2] Josef HEJNIC (ed.) Bohuslav Balbín, Pamětní nápis Bernardu Ignácovi z Martinic, Praha 1988, s. 25.
Ondřej Bezouška
Bílá smrt: krátkometrážní film ze světa Čapkovy Bílé nemoci
Jak vypadá svět Bílé nemoci desítky let po Galénově smrti? I sešli se filmoví tvůrci a začali realizovat svou vizi světa. A vy nyní můžete nakouknout do jejich práce.
Ondřej Bezouška
Deset let poté, co se v Budějovicích lidé málem ušlapali
Očité svědectví účastníka, který tam tehdy byl a vše zažil na vlastní kůži. V to dubnové odpoledne roku 2009, kdy rádio KISS Jižní Čechy házelo z plošiny padesátikorunové poukazy do davu, který se skoro ušlapal.
Ondřej Bezouška
Evropa včera, dnes a zítra: Aneb co náš kontinent zřejmě potká
Evropa vždy byla jako sud střelného prachu. Asi to ani nevnímáme, ale jako Evropané žijeme v naprosto úžasné a málokdy v minulosti prožívané době.
Ondřej Bezouška
Genderová vyváženost, aneb cenzura ve jménu rovnoprávnosti
Je tomu nějaká chvíle, co jsem si přečetl na idnesu článek s názvem: "V Barceloně si už děti nepřečtou Karkulku ani Růženku. Jsou moc sexistické", který je doufám jedna velká kachna. Protože pokud ne, tak čtěte dál...
Ondřej Bezouška
Brexit: celoevropská krize
Proč je reálnější tvrdý Brexit, nebo jeho odklad, než měkký Brexit? A proč je pro EU lepší, aby Britové trpěli? O tom a více se dočtete zde...
Ondřej Bezouška
Sanitka naložená zbraněmi a jiné příhody bývalého člena mezinárodní humanitární organizace
Před nedávnou dobou jsem měl tu čest hovořit s osobou, která zasvětila část svého života pomoci potřebným v blízkovýchodní zemi. Jenže tam, kdesi za hranicemi Evropy, toho spatřil daleko více.
Ondřej Bezouška
Trajekt Estonia: utopená pravda
Byla to jedna z nejhorších tragédií 90. let. A příběh, který skončil nejen potopením lodě, ale i šokujícími závěry vyšetřování. Ty jsou natolik rozporuplné, že i já jako skeptik zde jednoznačně říkám, že oficiální zpráva je lež.
Ondřej Bezouška
Běžné trable multikulturního Berlína o nichž se nemluví
Mluví se o něm jako o vzoru pro budoucí Evropu, ale jaká je jeho reálná tvář? Na Velikonoce 2018 jsem se vydal do centra Spolkové republiky Německo. A zde píši o tom, co jsem tam zažil.
Ondřej Bezouška
Evropa VS. Imigrační krize, třetí rok - Belgie
Již tomu bude tři roky od doby, kdy do bran Evropy zavítala tzv. imigrační krize. Tři roky, které v podstatě přetvořily politickou mapu v mnohých státech Evropy a změnily vztahy mezi členskými zeměmi EU.
Ondřej Bezouška
Bezpečnost pro imigranta? Nebo bezpečnost pro stát?
Je bezpečnost jednotlivce více než bezpečnost státu? Nebo bezpečnost státu je nadřazenější jednotlivci? Otázky, které byly tento týden slyšet i díky papeži Františkovi, který se dlouhodobě staví za nutností přijímat imigranty.
Ondřej Bezouška
Syřany do východní Evropy po vesnicích
Jsou výroky, které dokážou rozpumpovat krev v těle každého patriota. Slova německé poslankyně za stranu Zelených takovou informací bezpochyby je. A proč jej považuji za blbost roku se hnedka dozvíte..
Ondřej Bezouška
Záhady a tajemno: Skutečnosti Pohádky - místa, kde vraždil sériový vrah Ivan Roubal
Místo, kde měla být upálena čarodějnice. Kde se z prostého muže stal sériový vrah. Trouchnivějící stavení, kde kdo přespí, bude proklet. Taková je legenda šumavské Pohádky. A my se rozhodli zde přečkat noc...
Ondřej Bezouška
Protikuřácký zákon, aneb co jsme my pro stát a co je stát pro nás?
Když vyšel protikuřácký zákon, všichni lamentovali nad tím zda se hospody vyprázdní nebo ne. Mě ale zaujala jiná otázka. Co jsme pro stát, který svým občanům vydává takové zákony?
Ondřej Bezouška
Skeptická Česká republika VS pozitivní Evropská unie
Češi jsou národ skeptiků. Tak jsme v Evropě přijímání, ale jak se ukazuje, nejsme skeptiky pro nic za nic. A možná - jak se dočtete - je to i dobře...
Ondřej Bezouška
Přeříznutý bunkr, aneb od umění k neumění
Když Ondřeje Bělicu přestalo bavit přeřezávání běžných všedních věcí od dam po dřevo, rozhodl se pro bunkr z dob První republiky. No a já se na základě toho zase rozhodl napsat také jedno "umění" o některých těch co ne/umějí....
Ondřej Bezouška
Muslimové v Evropě: současná náboženská a kulturní problematika očima vybrané historie
Historia magistra vitae (dějiny jsou učitelkou národa) hlásá latinské moudro. Podívejme se na současnou uprchlickou krizi očima historie. V co se konflikty náboženské nebo kultur vyvinuly, a čeho se tedy můžeme bát v budoucnu?
Ondřej Bezouška
Skaut v novém věku, aneb co ukázal případ Lucie Myslíkové
Když skautka Lucie Myslíková byla vyfocena v konfrontaci s „neonacistou“, ani sama nečekala, co všechno se spustí. Kdyby jen debata nad jejím konáním, ale i debata nad konáním celého Junáka.
Ondřej Bezouška
Jak multikulturalismus vysává Evropě duši
Když skončila Druhá světová válka, svět byl otřesen hrůzami, které se odehrály. Politika appeasementu zklamala, stejně tak jako předtím politika militarismu.
- Počet článků 19
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2059x
Zakladatel dokumentárního spolku Paranormal tým z.s., který najdete na www.paranormaltym.cz a orientuje se na tvorbu dokumentů záhadologického a historického charakteru. Veškerá tyto videa můžete vidět i na youtube kanálu tohoto spolku.
Na blog.idnes.cz je aktivní od května 2017, kam přispívá svými názory, ovlivněnými studiem zmíněné historie a zkušenostmi. Dočíst se tak můžete, jak témata politická, tak i záhadologická z aktivní činnosti spolku Paranormal tým z.s.
Dále Ondřeje Bezoušku naleznete:
- facebooková stránka Paranormal týmu
- youtube kanál Paranormal týmu
- web Paranormal týmu
- instagram Paranormal týmu
- Google+ Paranormal týmu