Muslimové v Evropě: současná náboženská a kulturní problematika očima vybrané historie

Historia magistra vitae (dějiny jsou učitelkou národa) hlásá latinské moudro. Podívejme se na současnou uprchlickou krizi očima historie. V co se konflikty náboženské nebo kultur vyvinuly, a čeho se tedy můžeme bát v budoucnu?

Začnu netypicky jednou vzpomínkou z nedávné doby...

Zhruba před půl rokem, než jsem začal sepisovat tento článek, jsem seděl v restauraci s jedním zvoleným politickým reprezentantem ČR. Mezi soukromou debatou došlo i na pár politických témat, včetně uprchlické krize. Sdělil jsem svůj nesouhlas s politikou přijímání muslimů, neboť podle několika známých, kteří pomáhali těmto do Evropy přicházejícím lidem, si již nedokáží po zkušenostech představit, jak by jejich začlenění do středoevropské společnosti mohlo v pořádku probíhat. Daný politik mi na toto přitakal a odpověděl, že jde o strašnou věc. Uprchlíků a muslimů je prostě moc (z celoevropského pohledu) a my pokud s nimi nebudeme jednat, co nám pak zbude? Ztratíme i tu malou nitku kontroly a poté to může dospět do bodu, kdy jediné řešení bude válečné.

Výše zmíněným textem chci naznačit, jak vážná můžou být dilemata, před kterými nejen naše politická elita stojí. A co teprve země, kde muslimové mají dnes silné komunity? Německo, Belgie, Francie a další...

"Jsme země která odněkud historicky vychází a někam směřuje." 

Evropa se nám začíná opět nábožensky dělit. Studnicí poznání dalšího vývoje nám může být historie. Tak se zahleďme do jejích nitek a podívejme se na několik příkladů z dob dávných i nedávných, které mohou sloužit k seznámení s možnými dalšími scénáři.

Nejdelší zastávku vykonáme na samotném konci renesance, neboť tam vznikl náboženský konflikt, který rozštěpil Evropu podobně, jak to v jisté obměně hrozí i dnes. A tehdy i my byli v centru dění.

Když na počátku 17. století vládl v Praze Rudolf II., preferoval do mocenských pozic katolíky. V zemi, kde většinová populace byla evangelická. Dokud bylo evangelíků málo, nebyl problém, ale jakmile jejich počet překročil menšinovou mez, začali se domáhat stejného postavení, jako ti co nepřijímali pod obojím, ale pod jednou. Rudolf II. v té době již postižený třetím stádiem syfilisu, který ničil nejen jeho tělo, ale i mysl, byl v rozepři se svým bratrem Matyášem, jenž moc dobře věděl o sourozencově nemoci a oprávněně jej chtěl nahradit do vládnoucích pozic, což se mu dařilo. Když roku 1608 toto habsburské soupeření eskalovalo, evangelické stavy daly podmínku, že zůstanou stát při Rudolfovi II. jen v případě, že jim dá stejné pravomoci, jako katolíkům. Rudolf II., který opakovaně tyto žádosti v minulosti odmítal, už je nemohl dále ignorovat. Dne 20. srpna 1609 vydává Rudolfův Majestát, kde je povolena svoboda náboženství a podle které nikdo nesměl nutit své poddané vyznávat víru katolickou. Evangelíci slavili obrovský úspěch. Netušili však, že tímto činem zaseli jedno ze semínek jedné z nejhorší válek, kterou do té doby svět pozná.

Matyáš Habsburský a bigotní katolík Ferdinand II. Štýrský nikdy pravost Rudolfova Majestátu plně neuznali, neb byl podle nich uzavřen pod nátlakem. Několik let po smrti Rudolfa II. se začaly v království českém vypalovat evangelické kostely. Drobné rozmíšky přibývaly a evangelické stavy se rozhodly jednat poté, co byl jako Český král zvolen (po smrti císaře Matyáše) Ferdinand II. Štýrský (evangelické stavy v čele s hrabětem z Thurnu sice rozhlašovali, že na hlasování o jeho zvolení nebyli přítomni, ale to proto, že si dali přednost lovu před politikou).

Jelikož král byl panovníkem z Boží vůle, ani evangelíci se neopovažovali jít otevřeně proti němu (jak dokládají stavovské apologie). A proto 23. května  1618 svrhli z oken jeho zástupce a písaře, čímž v podstatě byla zažehnuta Třicetiletá válka. Konflikt, tak strašný, že dodnes jeho následky můžeme vidět. Celá řada hradů během něho přestala existovat, jiné se změnily k nepoznání.

Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic byl svědkem těchto hrůz. Krátce před vypuknutím třetí pražské defenestrace se přidal k evangelíkům, a pak již jako dřívější obdivovatel mariánského kultu (což evangelictví nedovolovalo) kupříkladu roku 1619 nepřímo a zřejmě s opovržením sledoval "očištění" chrámu sv. Víta kalvinistickými obrazoborci (jejichž členem byl i zimní král Fridrich Falcký), kteří i za podpory evangelíků zničili celou řadu soch, výzdob a reliéfů zdobící tuto památku. Neb podle kalvinistů měla být modlitebna prostou prostorou, kde lidská mysl nebude rozptylována uměleckými krásami, ale oddávána pouze Bohu. Nepřipomíná vám to něco ze současnosti?

Jednoduše řečeno, dokud je menšina menšinou, nemá hlas k tomu, aby něco výrazně změnila. Pokud i tak tyto ambice má, může se omezit na tzv. extremismus. To znamená vnutit nelegální silou svůj názor ostatním. To se děje nyní. Jakmile ale se z menšiny stane většina, začne se aktivněji vymezovat politicky - legálně. A to je možná o to nebezpečnější, protože zde je Achillova pata demokracie. Pokud by se tak stalo, staneme se my tou menšinou, která bude používat nelegální metody, aby zachránila umírající čas našeho známého světa.

Když se Adolfu Hitlerovi nepodařil 9. března 1923 tzv. Pivní puč, zkusil své cíle dosáhnout legální cestou - volbami. A ač se to může zdát neuvěřitelné, lidé si skutečně v roce 1932 dobrovolně odhlasovali konec demokracie. Proč? Inu když si vezmete v jaké situaci Německo po První světové válce bylo (bochník chleba stál díky hyperinflaci i miliardu marek), je vám jasné, že nebažilo po demokracii, ale po spokojeném životě. A Hitler získal jejich pozornost natolik, že s jeho politikou souhlasili (nutno podotknout, že válečným zločincem se stal až později).

Podobné problémy hrozí i v dnešních evropských zemích, které mohou mít silnější muslimské zastoupení v populaci. Tedy v rámci naplnění touhy (aby se muslimům žilo dobře dle jejich nároků na život), se mohou obrátit na podobné typy osobností (jako byl Hitler), které jim takový život slíbí, i za cenu, že tím padne tisíciletá kultura, která tam do té doby existovala.

Stejný extrém může ale vzejít z opačné strany. Tedy v rámci strachu z jiné kultury si můžeme do čela zvolit člověka, který populisticky hlásá řešení konkrétních a aktuálních problémů, ale tato řešení jsou natolik nereálná, že pro jejich naplnění by bylo potřeba kupříkladu porušit či měnit ústavu a naši společnost.

Když se naposledy kvůli malé době ledové daly na postup asijské národy, padla Římská říše. Započal středověk a poznatky antiky skončily v prachu. To je extrém, který hrozí nám v každé době a musíme se snažit, aby to co dnes žijeme, nebylo jen sci-fi snem budoucích generací.

Proto bychom měli dbát na historii, její poznatky a snažit se, abychom se rozhodovali ne v duchu jen čistě morálním, ale hlavně národním. Jsme země která odněkud historicky vychází a někam směřuje. Důraz na morální hodnoty je samozřejmě důležitý pro naši kulturu. Ovšem nesmíme riskovat, že kvůli přemíře morálního jednání přijdeme o možnost rozhodovat sami nad sebou. Neboť rozhodnutí které učiníme dnes, nemusí se projevit zítra, ani za pár let. Ale až v další generaci, kterou tu zanecháme.

"Každý mír je ohraničen válkou a každá válka ohraničena mírem."

A proto studujme historii i současnost. Analyzujme a rozhodujme se tak, jak si přejeme, aby ti co po nás přijdou nemuseli nadávat na své předky, kteří jim zanechali stát v rozkladu a novou Třicetiletou válku na krku.

Ano, válka jednou stejně přijde. Každý mír je ohraničen válkou a každá válka ohraničena mírem. Ale i tak se snažme, aby naše děti nebyly konflikty, které Evropu potkaly ve 20. století, znovu zasaženy. I v tom by mělo být zakotveno naše patriotství. To ovšem též neznamená, abychom nutně opět razili politiku appeasementu.